Archiv pro rubriku: Interview

Josh Grant: Na skok z gauče do nejlepší desítky

Když jsme naposledy viděli Joshe Granta, bylo to v létě na stupních vítězů v Glen Helen na posledním podniku MXGP, které uzavíralo sezónu právě v USA. Od té doby jsme o Grantovi dlouho neslyšeli. Minulý víkend se však za pomoci Pala Raceway a jeho vlastní firmy HLTN CO rozhodl zúčastnit devátého závodu Monster Energy Supercross v Daytoně – jeho prvního závodu v roce 2016. Podle toho, co Grant prozradil, na motorce od Glen Helen seděl asi jen desetkrát nebo dvanáctkrát a sedmé místo z Daytony bylo víc, než očekával. Joshe jsme si na chvíli odchytili a vyzpovídali ho ohledně jeho plánů do budoucna.

Odskočil sis z gauče a rovnou ses umístil v TOP 10, celkově na sedmém místě. Jaký máš z toho pocit?

“Cítím se dobře. Byl to dobrý víkend. Nevím, co si mám myslet. Udělal jsem to sám. Co si budeme povídat, tohle jsem zrovna nečekal. Kluci už mají odjetých od začátku sezóny hodně závodů a abych řekl pravdu, byl jsem trošku nervózní z toho, jak dopadnu. Nakonec jsem byl ale nadšený z toho, jak jsem se umístil.“

Proč zrovna Daytona? Co tě přimělo vybrat si zrovna tento závod?

“Mám tady kolem spoustu přátel. Měli jsme nějaké plány jet na ryby a můj známý mi řekl ‚na loď tě vezmu s sebou jen za jedné podmínky – a to, že budeš závodit v Daytoně‘. Tak jsem mu řekl, že dobře. Měli jsme jen dva týdny na to, abych se připravil a rozhodl se to udělat.“

Takže jsi trošku trénoval.

“Ano, jezdil jsem dva týdny před závodem, ale předtím jsem naposledy seděl na motorce až na GP v Glen Helen.“

Jezdil jsi také doma, jen tak pro zábavu?

“Jasně, udělal jsem si pár výletů do Glamis. To bylo všechno. Takže za posledních deset měsíců jsem jezdil asi jen desetkrát nebo dvanáctkrát.“

Takže tě Daytona unavila?

“Ano, trošku jo. Nebudu lhát. Cítil jsem ruce. Ale co se týká fyzické stránky, cítil jsem se dobře. Spíš to byly takové ty věci, na kterých musíte opravdu zapracovat, když jezdíte, a to já po tak dlouhé době neměl.“

Celkově jsi spokojený jak se svým výsledkem, tak s tím, jak den probíhal?

“Nemohl bych si přát lepší. Trénink byl dobrý. Měl jsem menší pád v druhém tréninku. Heat race byl také dobrý. Podařil se mi pěkný start. Věděl jsem, že se musím soustředit na Heat race místo na semifinále nebo LCQ. Tomu jsem se snažil vyhnout, abych měl solidních 20 kol a to je vše.“

Plánuješ nějaké další závody?

“Ne, zatím nemám žádné plány. Tohle byl jediný, s kterým mi finančně pomohli chlapi z Pala a z mé vlastní firmy. Jediná možnost, že bych znovu závodil je ta, když dostanu nějakou zajímavou nabídku třeba od továrního týmu nebo tak něco.“

Je to také jeden z důvodů, proč jsi jel tento závod?

“Ne, vůbec. Věděl jsem, že kdybych zajel dobře, tak by to možná zažehlo u některých lidí zájem, ale na druhou stranu jsem věděl, že je to brutální sport, lidi padají a stávají se tyhle věci. Člověk by si to měl vyjasnit.“

Zmínil ses, že tě podpořili z Pala Raceway a také z tvé firmy, je to tak?

“Jo, jen Pala a Hilton Collective (HTLN CO).“

Je ještě něco, co by jsi chtěl dodat?
“Ne, jen díky za všechno.”

Tim Gajser: Sám sobě šampionem

O kvalitách slovinského jezdce Tima Gajsera víme už nějakou dobu. Převážně se o něm začalo mluvit, když minulý rok vyhrál titul mistra světa v motokrosu třídy MX2. Co však asi nikdo nečekal je, že po přestupu do vyšší, královské třídy MXGP, tento mladý jezdec „vytře“ všem ostříleným „veteránům“ této třídy zrak. Ano, je to tak, Tim Gajser vyhrál svůj debutový závod na úvodním podniku Mistrovství světa v Kataru. David Bulmer, redaktor serveru vurbmoto, si Gajsera po tiskové konferenci odchytl a rychle od něj vyzvěděl pár informací. Zde je k dispozici celý rozhovor o tom, jak se jeho život změnil od výhry světového titulu třídy MX2.

Gratulujeme. První závod ve třídě MXGP a rovnou výhra. Jaký je to pocit?

“Děkuju. Je to úžasný pocit. Vůbec jsem to nečekal. Měl jsem však dobrou zimní přípravu a trénovalo se mi dobře. Ale abych tady přijel, a jel tak, jak se mi dnes povedlo, o tom jsem vůbec nesnil. Chtěl bych všem poděkovat, protože jsme s celým týmem opravdu tvrdě pracovali přes celou zimu, to samé s tátou a navíc jsme se zaměřili na můj styl. Musíme toho ještě hodně změnit z 250 na 450. Takže obrovské díky všem. Bylo to prostě skvělé!“

Všimli jsme si na tvém Facebooku nějakých fotek ze Slovinska. Čeká tě tam velká párty. Jaký to je pocit mít doma takovou podporuju, když je z tebe skoro hrdina?

“Je to dobrý pocit. Ještě tak dva nebo tři roky zpátky skoro nikdo ve Slovinsku o motokrosu jako sportu nevěděl, ale to už se změnilo, zájem opravdu rychle rostě a myslím si, že všichni už tento sport začali sledovat. Je skvělé vidět takovou fotku. Ještě když Vám fanoušci posílají na Facebooku a Instagramu fotky, píšou vám zprávy, jak vás podporují ve svých potisknutých tričkách, prostě se vším. To je něco úžasného.“

Pořád si pamatujeme ty červené a žluté trička a staré obytné auto z doby, kdy jsi vyhrál svůj první titul ve třídě 125 ccm. Jak se tvůj život změnil od té doby?

“Popravdě jsem pořád ten samý kluk. Snažím se být stejný jako předtím. A to si myslím, že je ten klíč k úspěchu. Jsme pouze lidé. Všem nám v těle koluje krev. Buďte normálním člověkem, to vás udělá ještě většího šampiona.“

Příští víkend se přesouváme do Thajska, které se ti minulý rok moc nevydařilo. Na tiskové konferenci jsi řekl, že jen musíš pít víc vody. Trénoval jsi nějak na tyto horka?

„Minulý rok jsem udělal chybu. Vlastně jsem šel k zemi v zahřívacím tréninku před prvním závodem. Vzal jsem si prášky proti bolesti a to myslím byl důvod, proč jsem byl tak dehydratovaný. Celou zimu jsem opravdu tvrdě dřel a přijel jsem tam a pak se stalo to, co se stalo. Byl to divný pocit. Ale tuto zimu byl trénink ještě mnohem náročnější. Přitvrdili jsme, protože 450 jsou o dost silnější a je v nich obrovská konkurence. Také jsem měl více času. Nyní už jsem profesionální jezdec. Už nechodím do školy, takže je to jednodušší i v tomto směru.“

Slyšel jsem, že na 450 jsi trénoval už když jsi byl na 250. Myslíš si, že to také usnadnilo tvůj přechod?

„Ano, samozřejmě. Ale když jsem závodil na 250 a potom trénoval na 450, jezdil jsem na té 450 skoro jako na 250, se spojkou, s řazením. Ale teď, když už mám jen 450, hodně mi to usnadnilo život. Už nemusím měnit motorky. Je to jen jedna motorka pro trénink, ta samá motorka pro závod. Takže je to nejen pro mě, ale také pro tým jednodušší.“

Roman Febvre byl minulý rok také nováček, přišel, vyhrál šampionát. Dodalo ti to nějakou dávku sebedůvěry, když jsi věděl, že je to možné? V Kataru se ti povedlo to samé.

Jasně. Myslím si, že jezdci MX2 jsou hodně dobří. Také si myslím, že svou rychlost ukazují v časech, v jakých zajíždějí kola, nejen minulý rok, ale i tento rok v Kataru. Nyní s námi drží tempo. Na malých motorkách jsou opravdu rychlí. A potom, když dostanete větší motorku, musíte jet ještě plynuleji. Styl jízdy na motorce se úplně změní. Musí být hladší, ne tak agresivní. Všechno je jiné.“

Evgeny Bobryshev: Posouváme hranice svých možností

Lidé odnepaměti posouvali hranice svých možností. Překonávali své limity, testovali síly, pokoušeli své rezervy. Lidské tělo je něco jako továrna – složitější než stroj. Mozek, svaly a tělesná stavba jsou sportovištěm, na kterém soutěžíme sami se sebou. Jezdci se pokouší své výkony překonat, ale potom to dopadá tak, že ještě ani nezačala hlavní sezóna a na stole máme pořádný výčet zranění. Cairoli, Febvre, Desalle, Townley, Tixier, Jonass a mnoho dalších. Jak jen tomu můžeme zabránit? O tom, ale i více, si budeme povídat s Evgenym Bobryshevem.

Jezdec týmu HRC Evgeny Bobryshev vyhrál minulý víkend třetí podnik elitního italského šampionátu v Ottobianu a odvezl si tak za první místo šek v hodnotě 50.000 €.

Tento ruský závodník je letos jedním z kandidátu na vítězství ve třídě MXGP. V roce 2015 se umístil na celkovém třetím místě a celou sezónu odjel bez zranění. Nyní je podle jeho slov načase pořádně zrychlit.

Měli jsme možnost si tohoto vždy přátelského chlapíka odchytnout a dotázat se ho na současnou formu a také na to, co očekává od nezadržitelně se blížícího úvodního podniku FIM Mistrovství světa v Kataru.

Boby, musíme uznat, že jsi v Itálii na motorce vypadal opravdu solidně. Vypadá to, že máš čistější styl než jsi měl.

„Víte, jak už jsem zmínil před měsícem, strávil jsem spoustu času se svým trenérem Stephanem v Americe, něco okolo dvou měsíců. Hodně jsme pracovali na technice a v lednu jsem dost jezdil. Změnil jsem styl jízdy a měl jsem také dobré předsezónní testování s Hondou. Na motorce jsme změnili pár věcí a momentálně jsem opravdu spokojený. Můj trénink je perfektní a technická stránka motorky opravdu dobrá.“

Pomohlo nějak nastavení motorky a možná také změna ve výfuku?

„Ano, jistě. Jede se mi mnohem lépe – a za mě, taky motorka hodně pomohla. Abych změnil svůj styl, museli jsme udělat nějaké změny. Vylepšili jsme motor, navíc mám FMF výfuk a ten také hodně pomohl. Taktéž máme nějaké díly z Japonska, které pomohly na síle. V neposlední řadě mám také lepší řazení, takže motorka pořádně tahá.“

Odměna, kterou jsi dostal za vítězství v Itálii, byla opravdu pěkná?

„Ano, to tedy byla! Dostal jsem 50.000 €. Určitě je to super. Jsem ale také šťastný, že jsem vyhrál, protože je to dobrý začátek do nové sezóny.“

Kluci z HRC mají opravdu dobrý tým a jezdce, s Gautierem a tebou v továrním stanu a s Timem Gajserem pod stanem Gariboldi. Bavíš se třeba s Gautierem o jeho tréninku s Aldonem Barekem v Americe? Je dobré mít takového jezdce jako týmového kolegu?

„Ne, popravdě s ním o tom nemluvím. Jsem dost zaneprázdněný vlastními věcmi. Samozřejmě je to dobrá otázka ohledně Tima a Gautiera. Mám z nich větší respekt, jsou to oba hodně dobří jezdci. Občas s Gautierem trénuju, a to je dobrá věc. Je to fajn závodit s nimi. Před několika týdny jsme spolu jezdili a testovali celý víkend a to bylo super. Často však děláme vlastní věci. Tim má svůj vlastní způsob testování, takže jsem spíš více s Gautierem.“

Opět máme na začátku sezóny spoustu zranění. Cairoli, Febvre, Desalle, Townley, Tixier, Jonass a mnoho dalších. Jak jen tomu můžeme zabránit?

„Je to sice jen můj názor, ale myslím si, že jezdci moc tlačí na pilu. Posouvají hranice svých možností a navíc všechny ty předsezonní závody… nyní je doba, kdy se kluci navzájem hecují, chtějí dosáhnout až za hranice svého limitu a v současné chvíli je konkurence opravdu silná. Také si myslím, že by v některých případech měli organizátoři přichystat trať lépe. Někdy je ve skocích spousta vyjetých kolejí a slyšel jsem, že ve Valence byly opravdu pořádné! A to dělá trať opravdu těžkou a nebezpečnou, a v této době je opravdu jednoduché udělat chybu, protože každý se soustředí jen na to, aby vyhrál.“

Děkujeme moc za rozhovor Evgeny a vidíme se v Kataru.

„Také děkuji, vidíme se za pár týdnů!“

Chad Reed: Chci vyhrát ten zatracený titul!

Dva závody v továrním týmu Monster Energy/360fly/Chaparral Yamaha a Chad Reed už je na stupních vítězů. Závod sice vedl supercrossový šampion Ryan Dungey, ale Reed mu byl celých dvacet kol zavěšený v patách, čímž dokázal, že je jedním z kandidátů na vítězství ve třídě 450SX a to již čtrnáctou sezónu po sobě! Chada jsme na chvíli vyzpovídali, když jsme na něj narazili po závodě v depu mechaniků.

Další rok, další nová šance, další „mohl by tohle být ten konec?“ Ne! Chad Reed je znovu na stupních vítězů, jedoucí v Dungeyho tempu. To je jako znovuvzkříšení už tak po stokráté!

Chad Reed: “Rozhodně, když to tak podáš. Ani jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale jak už to tak bývá, měl jsem svoje ‘dole a nahoře’. Dnes jsem strávil dvacet šest kol za šampionem a mnohému jsem se naučil. Trošku nabyl, trošku pozbyl. Tento týden jsme měli několik dobrých šancí. Soustředil jsem se na starty a vyhrál jsem 1500$. Možná bych je měl dát Michaelovi Byrnerovi, ale to ještě uvidím.”

Minulý víkend to bylo šesté místo, ale závod byl dobrý. První závod v novém týmu a zaslechli jsme, že jsi ani moc neupravoval motorku během celého dne. Není to tak, že jen dnešek by byl dobrý, ale celou dobu jedeš solidně.

“Jasně, minulý víkend jsme nad ničím moc nepřemýšleli. Po prvním startu, ještě před restartem, jsem byl čtvrtý a cítil jsem, že mám dobré tempo. Posouval jsem se dopředu a byl jsem znovu v patách Dungeymu. Minulý týden se mi trať líbila, byla tak trochu můj styl – plná kolejí a trošku víc technická. Dnes to popravdě vůbec nebyla moje oblíbená trať (mluví o San Diegu, pozn. redakce). Byla rychlá a museli jste závodit každý kousíček tratě, abyste to vůbec někam dotáhli. Tak trochu jsme tam s Dungeyem blbli. Minulý víkend jsem byl spokojený, ale ne že by mě to zrovna odrovnalo. Takže jsem pracoval na svých slabých stránkách, v nichž jsem se zlepšil, ale pořád tady je spousta práce.

Dostal ses na stupně vítězů. V San Diegu se ti vždycky daří. Ale stačí ti druhé místo? Zeptám se takhle – jsi spokojený s druhým místem, protože to znamená, že jsi na podiu a nebo ti to nestačí a chceš vyhrát?

“Samozřejmě, že chci vyhrát, ale čím jste starší, tím více oceníte i jiná místa. Jim Holley mě donutil uvědomit si, že jsem naposledy vyhrál vloni v Atlantě. Zamyslel jsem se, že už jsem tak zatraceně dlouho nebyl na podiu, ať už jen proto, abych viděl svojí ženu, jak stojí dole a je šťastná. Jsme rodina, a společně máme nejvíce vítězství za celou tu dobu. Jsme zvyklí stát na stupních vítězů. Nepřišli jsme závodit pro to, abychom si hromadili body. Chceme být na vrcholu, chceme vyhrávat závody! Jsem spokojený, jsem šťastný a jsem vděčný. Ale samozřejmě, vždycky chcete vyhrát. Jak už jsem řekl, mnoho z toho, co se dnes stalo, si musím uchovat v paměti. Vím, kde jsem silný a kde zase slabý. To nejdůležitější je zavést tyto zkušenosti do závodění, do motorky a potom už jen pracovat na dobrém startu a solidních dvaceti kolech.“

Věřím, že v celém tomto procesu budování týmu musí být spousta stresujících momentů. Stane se tak? Nestane se tak? Jaký je to pocit, když se tak stane a všechno funguje? Tenhle nový tým Yahama tam ještě není, ale je efektivní. Je rychlý, je dobrý.

“To tedy je. Naše pocity jsou vzájemné. Všichni jsme šťastní. Ve čtvrtek ráno během tiskového dne jsem musel jít do Yamahy a šel jsem kolem předku budovy, kde jsou chlapíci, kteří podepisují výplatní šeky. Všichni tihle lidé tam byli už před mnoha lety a stále tam jsou. Bylo to strašně fajn vidět po tak dlouhé době známé tváře, měl jsem z toho dobrý pocit. Byli vděční za to, že mě mají zpátky a já jsem vděčný za tuto příležitost. Ale jak už to tak bývá, já jsem váš typický nenasytný sportovec. Chci pohádkový konec. Opravdu. Chci vyhrávat závody a chci vyhrát ten zatracený titul! Chci proto tvrdě pracovat. Jsem připravený pořádně zabrat a udělat vše, co bude potřeba. Cítím, že jsem na dobrém místě, v dobré formě, s dobrou motorkou, takže je to opravdu už jen všechno na mně.“

Foto: Simon Cudby

Christian Craig: Splněný sen

„Nový“ Christian Craig, jedec týmu GEICO Honda, se dostal do míst, o kterých se „starému“ Christianu Craigovi ani nesnilo. Ačkoliv na konci roku 2013 odešel do ústraní, vrátil se zpět na konci minulého léta silnější nežli dříve. Christian poslední tři týdny bojoval ze všech sil s Cooperem Webbem, který dosud dominoval ve třídě 250SX West. Vytrvalost se mu vyplatila, když Webb v sobotu večer spadl během závodu ve Phoenixu, v Arizoně, a toho Craig využil a ujal se tak svého prvního vítězství. Potkali jsme ho usmívajícího se od ucha k uchu v týmovém kamionu po závodě a prohodili s ním pár slov.

Páni, tak tohle bylo hodně dobrý!

Christian Craig: „To teda! Už minulý víkend se to vyvíjelo k dobrému souboji. Bohužel, ve čtvrtém kole jsem šel k zemi, ale i tak se mi podařilo dojet na třetím místě. Za to jsem byl rád. Stále se snažím prorazit si cestu v bodech. Dnešní večer byl ale bez pochyby výjimečný. Celý den jsem s tratí bojoval, nastavení nebylo úplně dobré, takže jsme po heat races provedli nějaké změny – nasadili jsme také chrániče na řidítka, protože jsem měl ruce otlučené od kamení a pěkně mi natekly. Říkal jsem ‚Dejte mi tam nějaké chrániče na řídítka už!‘. Myslím si, že to byla ta finta. Musím mít chrániče na řidítka pro každý závod… ne! Ale měl jsem dobrý start. Jimmy (Decotis, pozn. redakce), můj týmový kolega, získal holeshot. Musím říct, že s holeshoty se nám letos docela daří. Byl jsem však na něj připravený a povedlo se mi jej předjet v sekci proskakováků. To byl můj plusový bod ten den. Viděl jsem, že Webb se přibližuje, to samé v desátém kole, snažil se mě dostat v zatáčce před proskakováky, viděl jsem už jeho kolo, ale nakonec spadl. Pak jsem si pomyslel… a tak to máme… ještě dalších pět kol. Jen jeď sám podle sebe a vyhraješ. Když jsem projel cílem, bylo to jako sen, který se stal skutečností. Ten pocit nikdy nezapomenu. Bylo to úžasné!“

Vypadalo to, jako by tě právě tohle dostalo na pódium.

„Ano, dostalo. Už jen když jsem jel kolem v zaváděcím kolem nebo jak tomu říkáte, měl jsem zavřené oči a byl jsem strašně vděčný za to, že tady můžu být a znovu závodit. Jsem strašně rád za tuto příležitost, kterou mi GEICO Honda a všichni ostatní dali. Měl jsem silnou před-sezónu se skvělou skupinou lidí kolem mě a všechna ta tvrdá práce, kterou jsme do toho dali, se konečně vyplatila.“

Byl tam i okamžik, kvůli kterému ses tady málem nedostal.

„Minulý rok jsem na stupních vítězů řekl, že na něčem zrovna pracuju. Abych se dostal tam, kde jsem se dostal dnes, neviděl jsem to jako možné v tu dobu. Ale když jsem pak jel motokrosovou sezónu, znovu jsem začal sám v sebe věřit a někdy kolem třetího závodu jsem už věděl, že dokážu vyhrát. Všechnu nervozitu jsem hodil za sebe po několika prvních kolech. Přál bych si, abych měl takové dobré výsledky už někdy kolem prvního kola místo kola sedmnáctého, jak tomu bylo. Mohl jsem být o dost blíže vítězství. Ale teď jsem jen 11 bodů mimo a s každým víkendem se trochu přibližuji.“

Když se nad tím zamyslím, s Cooperem jsi měl hned několik možností k souboji… mezi heat races a finálem.

„Jasně, je to dobrý jezdec. Překvapuje mě každou chvílí. Je to frustrující! V heat race jsem vedl a on mě najednou dostal. Ale pomalu se na něj dotahuju a ladím s jeho rychlostí. Bohužel dnes večer šel k zemi. Přitom to vypadalo, že to bude dobrý souboj. Samozřejmě, že bych ho nenechal jen tak projet. Hodlal jsem bojovat až do konce. Zbývalo posledních pět kolem a já si uvědomil, proč ne? Plánoval jsem ho držet za mnou, ale když spadl, řekl jsem si, proč ne… nadechl jsem se a snažil jsem se dojet až do konce. Závod mě bavil. Byl to opravdu skvělý závod a to, že jsem vyhrál, se mi ještě teď nechce věřit.“

Proskakováky pro tebe byly tvrdý oříšek, že?

„Ano, tyhle věci jsou ve finále hrozně nebezpečné. V zaváděcím kole jsem jimi projížděl a říkal jsem si, jak tohle sakra zvládnu dělat patnáct kol po sobě? Tak jsem si nakonec našel svoji kolej trochu vpravo, kde nikdo moc nejezdil, a tu se snažil trefit každé kolo. Vlastně, Cooper se tuhle kolej také snažil jednou jet a to jsme se trochu ťukli ve vzduchu. Ale pořád jsem se té koleje držel a to si myslím byla moje výhoda. Vypadá to, že když tam jsou nějaké velké proskakováky, tam si nahoním nějaký čas nebo někoho předjedu. Cooper si zase nahnal čas v jiných sekcích, ale to jsem mu vždycky přerušil. Byla sranda, jak jsme se pořád stíhali.“

Když jste se srazili ve vzduchu, byl to souboj nebo ses vlastně jen snažil udržet vlastní kolej? Nebo to tak nebylo? 

„Zrovna jsem se díval na záznam v televizi a Jeff Emig zrovna říkal ‚To je jeho kolej! Jen si jede svojí kolej a nesnaží se Coopera sundat.‘. A přesně tak to bylo. Snažil se mi vzít kolej a vytlačit mě víc do středu. Ale já si řekl, že ne. Za žádnou cenu! Pojedu tama a nebudu se prokousávat těmi šílenými proskakováky. Pak jsme se ťukli a to mě docela vylekalo. Ale vyvázli jsme z toho v pohodě.“

Slyšel jsi, jak to Emig říká? Sledoval jsi závod, když ses vrátil?

„Jasně, už jsem se na něj díval. A ještě se na to asi tak dvacetkrát podívám. Dívám se na každý víkend. Vždycky je tam něco, z čeho se člověk poučí. Také jsem sledoval Coopera, jeho silné stránky a snažil jsem se také něco naučit od něj.“

Jakých bylo těch pět posledních kol? Bylo to obtížné vydržet? Jel sis pro své první vítězství.

„Nebylo to těžké, protože jsem věděl, že mám čtyři sekundy náskok a měl jsem místo, kde jsem sledoval, jestli mě Cooper dojíždí a když jsem ho tam neviděl, byl jsem rád. Myslím si, že jsem to zvládl dobře. Potom jsem viděl tři kola do konce a řekl jsem si, že to bude v pohodě. Nejděsivější však bylo poslední kolo – přemýšlel jsem, co sakra budu dělat s těmi proskakováky? Byly šílené! Každý jiný! Bál jsem se, že do nich narazím a budu na zemi. Přemýšlel jsem, jak jimi projedu bezpečně. Ale nakonec jsem to nějak střelil a dostal se přes ně. Popravdě to bylo asi moje nejčistší kolo z celého závodu. Jakmile jsem jimi projel, věděl jsem, že už to mám. Byl to skvělý pocit. 

Vypadá to, že bys o tom mohl mluvit hodiny, ale mohl bys nám nakonec ještě říct, jak je to možné, že jedeš o tolik lépe než dřívě a máš i lepší výsledky?

„Řekl bych, že je to přípravou. Ještě jsem neměl mimo-sezónu, kde bych věnoval tolik úsilí tréninku na motorce ale i také mimo ni. Měl jsem stálý program. Navíc mám skvělého mechanika a trenéra, celou rodinu a lidi kolem mě, kteří mě podporují. Hlavně tady také stojím proto, že jsem zdravý a plný síly. A doufám, že to tak zůstane. Máme také šampionát k vyhrání.“

Clement Desalle: Do nové sezóny se statusem „tatínka“

Po množství spekulací se v nedávné době potvrdilo, že tým Monster Energy Kawasaki vchází do nové sezóny s opravdu těžkým kalibrem. Touto hrozbou není nikdo jiný, než uznávaný belgický závodník Clement Desalle, velké jméno motoristického sportu. Desalle již dosáhl zralého věku 26 let a v posledních šesti letech byl jednou z nejstabilnějších sil královské třídy MXGP na FIM Mistrovství světa v motokrosu.

Ve věku pouhých 19 let, v roce 2009, dva roky po jeho debutu ve třídě MX1 (nyní přejmenované na MXGP), se tento mladý Belgičan umístil na celkovém třetím místě v šampionátu. Ještě v té samé sezóně dosáhl svých prvních dvou vítězství. Následující sezónu 2010 dojel na druhém místě a to rovnou za osminásobným mistrem světa Antoniem Cairolim.

V roce 2011 se Desalle kvůli zranění, které jej na tři závody vyřadilo ze hry, propadl na třetí místo. Poté se ale vrátil zpět pro dvě stříbrné medaile v roce 2012 a 2013. Roky 2014 a 2015 nebyly pro tohoto nejžhavějšího kandidáta pro zlatou medaili zrovna nejšťastnější. Byla to doba, kdy byl nucen předčasně odstoupit ze závodů kvůli zlomenině člunkové kosti v roce 2014 a urgentní operaci ramene v roce 2015.

Tato špatně načasovaná zranění bránila Desallovým výsledkům v posledních několika letech. To jej však učinilo ještě hladovějším po titulu. Kombinace tohoto chtíče s týmem, který touží po světovém titulu od doby, kdy legenda Stefan Everts vyhrál v roce 1995 a Christophe Pourcel ve třídě MX2 zpět v roce 2006, takže není divu, že je Desallovo vítězství více než očekáváno.

S Desallem alias MX Pandou, který poslední dva měsíce strávil trénováním v Americe, jsme se dali na slovíčko.

Chlape, jak si užíváš všeho toho slunka tam? A co jsi doteď dělal?

„Přijel jsem sem na začátku prosince. První dva týdny jsem ani nějak nejezdil, jen jsem se soustředil na svůj kondiční trénink a teprve až po dvou týdnech jsem sedl na motorku.“

To takhle mimo sezónu vždycky letíš do USA? A proč? 

„Jasně, normálně tady jezdívám. Je to prostě – počasí a tratě jsou tady mnohem lepší než u nás. Máte lepší počasí a mnohem více možností makat na své fyzičce… nemluvě o motokrosových tratích.“

Jak je na tom tvoje rameno? Kdy jsi byl schopný vrátit se zpět na motorku?

„Je v pohodě. Po operaci jsem se řídil plánem od doktora a musím říct, že se cítím opravdu dobře. Začít jezdit jsem mohl řekněme od poloviny listopadu.“

Po tom, co jsi byl od roku 2010 v týmu Suzuki, jsi nadšený se změnou týmu v tomto roce?

„Ano, jsem z toho opravdu nadšený. Je to pro mě nová výzva, nová motorka, nová značka, nový tým, noví lidé (je to jen François koho z týmu znám). Opravdu jsem za to rád. Líbí se mi, že mám nový design a že na motorce vypadám úplně jinak. Nacházím v tom jen samá pozitiva, které mi pomáhají v tom, abych byl rychlejší. To je můj cíl. Říká se, že vždycky víme, co prodáváme, ale nikdy nevíme, co kupujeme. Co tím myslím je to, že někdy si koupíte něco, co není jiné, co je stejné, ale někdy koupíte něco, co je lepší, mohlo by to být samozřejmě i horší, ale vždycky doufáte v to, že to bude lepší.“

Jak se sžíváš s motorkou?

„Dobře! Je to dobrá motorka, jen si ji musím seřídit podle sebe, aby mi seděla. Musím změnit nějaké nastavení, ale zatím jde vše dobře.“

Vidíš velký rozdíl mezi Kawasaki a Suzuki?

„Poprvé, když jsem na ni jel, nic jsem nepociťoval. Jde vidět, že obě značky jsou si podobné a mají stejné cíle.“

Když už mluvíme o cílech…

„Mým cílem vždycky bylo a bude vyhrát, to je jasné. Vidím to stejně už několik let. Nemám z toho žádný stres, ale prostě chci vyhrát.“

V roce 2013 jsi vyhrál úvodní podnik MXGP v Kataru. Těšíš se tam zpět?

„Jasně, ale popravdě jsem nadšený z každého místa, kde pojedu. Jsem nadšený z toho, že můžu zase v nové sezóně jezdit. Tento rok na nás čeká spousta pěkných tratí.“

Určitě je ale nějaký závod, kam se těšíš nejvíc?

„Řekl bych, že na každý, protože jsou důležité všechny. Ale na jednu z tratí se opravdu těším a to do Anglie, na Matterley Basin, mají ji vždy pěkně připravenou. Je tam hodně možností k předjíždění a to mě baví.“

Minulý rok se Ryan Villopoto a tým Monster Energy Kawasaki MXGP nezúčastnili žádného před-sezónního závodu. Hodláš se ty nějakého zúčastnit?

„Ano, už se na ně těším. Myslím si, že tyto závody jsou velmi důležité, necítím na nich žádný nátlak. Je dobré vidět, jestli se Vám povede start. Je to také dobré jako testování, protože je to jiné a když závodíte, vidíte aspoň, jestli vše funguje tak jak má a co potřebuje ještě dotáhnout. A právě proto si myslím, že jsou tyto závody hodně důležité.“

Je nějaká změna v tom, jak se připravuješ na tuto sezónu ve srovnání s předchozími roky?

„Ani ne. Rok od roku se snažím změnit nějaké věci, abych se zlepšoval, ale od minulého roku jsem zatím nic nezměnil.“

Když se zaměříme na tvůj fyzický trénink, co běžně děláš?

„Jezdím na kole, běhám, plavu a dělám další cvičení. Baví mě snad jakékoli cvičení.“

Děkujeme Ti, že sis na nás udělal čas!

A jedna novina na závěr… Clement bude tento rok tatínkem! Blahopřejeme!

Viz info na Clementově instagramu

hapy

Při pondělí na slovíčko: Joey Savatgy

Série vítězství Coopera Webba v Monster Energy Supercross třídy 250SX West skončila v momentě, kdy mu vypověděla motorka v Oaklandu, a pokud se měl vedení ujmout někdo jiný, bez pochyby jím byl Joey Savatgy a jeho tým Monster Energy/Pro Circuit Kawasaki.

Savatgy strávil spoustu času zraněný a letos je šťastný, že mohl započít novou supercrossovou sezónu v plné síle. Jeho tým na tom byl ještě hůře. Nevyhrál od roku 2014, kdy vymetali jedno podium za druhým ve třídě 250SX East. Poté se bohužel všichni tři týmoví jezdci potýkali se zraněními.

Na tuto chvíli čekali již dlouho a Savatgy se sám musel potýkat ještě s nepříliš velkým štěstím během závodu.

První supercrossové vítězství!

“Jo, bylo to skvělé, kámo! Dneska jsem byl opravdu rychlý, stejně tak jako v minulých kolech. Cítím se, jako bych tuhle rychlost měl celý rok. První závod byl trochu neštěstí a v dalším jsem skončil druhý. Předminulý víkend jsem cítil, jako by tam ta rychlost byla znovu. Ale udělal jsem chybu, když jsem spadl na proskakovácích. S takovým počtem skvělých jezdců prostě nevyhrajete, když padáte. Bylo to pro mě opravdové neštěstí. Tréninky se dnes povedly, v heat races to nebylo jednoduché, ale zajel jsem také dobrou pozici. Ve finále jsem dobře odstartoval a jakmile jsem viděl, kdo jede přede mnou, nechtěl jsem ho nechat ujet pro vítězství tak snadno. Měl jsem trochu problémy, když jsem špatně dopadl a od té doby se mi zasekla rychlost.“

Opravdu se ti zasekla rychlost?

“Ano, byla to jednička a dvojka. Šla tam okamžitě dvojka, ale pak se mi to nohou podařilo vrátit zpátky na jedničku. Bylo to dost stresující, ale vypořádal jsem se s tím. Celkově za ten den není toho moc co říct. Chtěli jsme červenou tabulku. A máme ji, je to dobrý pocit. Nenechal jsem Coopera ujet. Nebylo to tak, že by měl náskok 15 sekund a pak mu klekla motorka. Byl přímo přede mnou, opravdu blízko. Takže si myslím, že to byl opravdu velký pokrok. Byl to dobrý pocit, motorka pracovala skvěle. Nejdůležitější je, že jsem vyhrál a nenechal ho odjet. Naopak jsem na něj vyvíjel nátlak.“

Jak jsi vůbec řadil? Když se něco takového stane, není nic lehkého vůbec s tím skákat.

“Dokázal jsem řadit jen kolem depa mechaniků. Znám kluky, kteří si kvůli tomu zlomili stehenní kost – kvůli tomu, že špatně doskočili a pohnuli si celou spodní částí těla. Snažil jsem se být opatrný s nohou při řazení, někdy to šlo a někdy ne. Musím se od těch balíků držet dál, aby se mi to nestalo znovu.”

Neladil jsi rychlost taky Dungeymu? (smích)

“Ne, nebyl jsem schopný jakkoliv hýbat s rukou! Cítil jsem, že s tím, co mám, můžu něčeho dosáhnout. Sekce, kde jsem mohl ztratit čas, jsem se snažil projíždět rychleji, stejně tak jako ty, kde jsem nějaký čas mohl nahnat. Jak už jsem řekl, vyhráli jsme a byl to skvělý večer. Někdo tam nahoře měl pro mě plán a stál si za ním. Věděl, že tohle přijde. Takže jsem šťastný a také mám strašnou radost za Mitche (Paytona, majitele týmu). Byla to už dlouhá doba. Opravdu dlouhá, co si budeme povídat. Měl jsem na to rychlost, jen jsem se prostě měl víc snažit. Jsem rád, že jsem to všechno zase rozpohyboval a těším se, až pojedu tento týden na farmu, abych trénoval s Rickym (Carmichaelem) a mohl tak vítězství zopakovat. Chtěl bych přijít do Phoenixu se stejnou dávkou sebedůvěry a dokázat znovu to, co jsem dokázal v Oaklandu. Být rychlý v trénincích a dostat tak dobré umístění ve finále.“

Když jsme tě viděli na stupních vítězů v San Diegu, nevypadal jsi moc šťastně.

“To je pravda, ale lidi si to přebrali špatně. Nebyl jsem nešťastný za druhé místo, byl jsem nešťastný za to, jak jsem se na to druhé místo dostal. Každopádně bylo skvělé, že jsem se takhle umístil a získal nějaké body. Body jsou cenné, jak jste mohli vidět v Oaklandu. Věci se můžou změnit mrknutím oka. Navíc jsem byl trochu frustrovaný sám sebou, protože jsem věděl, že ta rychlost tam je. Trošku jsem s tím vším bojoval. Cooper (Webb) byl jedním z těch, kteří kolem mě proklouzli a dostali se tak do popředí. A to mě opravdu štvalo, že ten, kdo mě předjel, nakonec vyhrál. Nemám rád, když mě kdokoliv předjíždí. Ale zatraceně s kluky, kteří mě předjeli! Je třeba se soustředit na to, abych závod vyhrál, získal červenou tabulku a stal se tak neporazitelným. To všechno mě zbytečně stresovalo. Byl jsem zklamaný sám sebou a ne výsledky.“

Vypadal jsi opravdu šťastný, když jsi dnes vyhrál. A když ti řekli, že bodově vedeš také v celkovém žebříčku, vypadal jsi ještě šťastněji. Přemýšlel jsi o tom vůbec? Uvědomil sis, jak jsi na tom s body?

“Ne. Někdo mi řekl: ‘Hej, vypadá to, že celkově vedeš’. Ale opravdu mě to ani nenapadlo. Nevěděl jsem, jak kdo dojel. Nevěděl jsem ani to, že Colt Nichols dojel druhý. Věděl jsem, že jsem byl v bodech za Zachem Osbornem a vím, že Christian Craig se mi přibližoval. Bylo tam hodně matematiky. Opravdu jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Potom, když jsem se podíval nahoru na body a viděl, že vedu, dodalo to celému vítězství ještě další kouzlo. Byl to tak skvělý pocit! Příští víkend pojedu s červenou tabulkou. To je něco, po čem jsem toužil celý svůj život. Je to něco, za co budu bojovat každý den. Příští víkend bude opravdu těžký. Je tam spousta kluků hladových po vítězství. Jsem si jistý, že Cooper bude prahnout po odplatě. Dalším, kterým se vede je Christian a Zach. Je tam spousta kluků, kteří mohou vyhrát, takže to vypadá, že tam budeme všichni bojovat o vítězství.“

Ryan Dungey: Kvůli tomu, kým ve skutečnosti jsme

Někteří jezdci se stanou těmi nejlepšími čistě jen vyhráváním šampionátů. Jiní se do této kategorie dostanou pouze kvůli tomu, kým ve skutečnosti jsou; jak se chovají k fanouškům, k médiím a jak se reprezentují mimo motocyklový svět. Stejně jako superkrosový král Jeremy McGrath by Ryan Dungey, tovární jezdec Red Bull KTM, mohl být považován za jednoho z nejlepších díky kterékoli z těchto metod.Vzhůru na cestě za první obhajobou obou 450ccm titulů od roku 2011, dělá 26-ti letý Dungey vše pro to, aby zůstal stále v kondici a byl schopný tak poprvé za svou kariéru obhájit v nacházející sezóně oba tituly (jak superkrosový, tak motokrosový).

 

Většinu předešlé sezóny byl tvůj týmový kolega Dean Wilson zraněný. Navíc ty sám jsi strávil velkou část své kariéry ve třídě 450 jako jediný jezdec z týmu, který závodil na 450ccm, je tomu tak?

„Ano, z velké části tomu tak opravdu bylo. Až na rok 2014, kdy Ken (Roczen) přestoupil do třídy 450. Vedl si opravdu dobře. Měli jsme dobrý rok. Celé KTM se tehdy dařilo. Ale to byla asi jediná chvíle, kdy jsem závodil s týmovým kolegou.“

Jaké jsou výhody mít po svém boku někoho, kdo si drží podobné nebo stejné tempo jako ty? Předpokládám, že to teď je Wilson a Marvin Musquin? Opravdu na tom něco je mít své týmový kolegy, které můžeš popohnat a kteří tě postrčí dopředu?

„Myslím si, že je to výhoda. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že ať už je to týmový kolega nebo ne, tak jen mít někoho ve své třídě, s kým se můžete nahánět nebo postrkovat, ať už odstartujete před ním nebo on odstartuje před vámi a vy ho musíte dohnat a vyvíjet na něj nátlak, jak moc je tohle celé prospěšné a dobré pro přípravu na závody. Momentálně mě trénuje Aldon Baker, který má kromě mě na starosti také Jasona Andersona, Marvina Musquina a Adama Cianciarula. Všichni se seřadíme a naháníme jeden druhého. Ne vždy odstartuju první. Někdy odstartuju vzadu a musím se dostat dopředu nejlíp, jak jen mohu. Někdy v těchto situacích najdete sami sebe a jste schopni vidět, jak moc vám to celé pomohlo a obohatilo Vás o cenné zkušenosti.

Když už závodíš, jasným cílem je urvat holeshot nebo dobrý start, ale to se taky nestane pokaždé…

„Jak říkáš, nestane. Musíš se připravovat a vystavovat se různým situacím. Všichni bychom asi mohli jezdit sami na superkrosové trati a byl by to skvělý den. To bychom ale neměli nikoho k poměření se. Zatímco když závodíte, jste pod tlakem, musíte na to opravdu šlápnout a pak jakékoli nedostatky vyjdou na povrch, teprve pak na nich můžete zapracovat. Radši na nich pracuji před sezónou, než abych si udělal ostudu jako obvykle.“

Tohle bude tvá sedmá sezóna ve třídě 450. Být sedm let na vrcholu sportu je dlouhá doba. Jaké zkušenosti tě udržují v poklidu a které ti naopak stále drásají nervy?

„Domnívám se, že všechny ty zkušenosti, které jsem doteď nabral, vedou k něčemu, co leží přede mnou; vše, co jsem se naučil, bylo ve své podstatě klíčové. Vždy jsem tvrdě dřel, abych se dostal na vrchol. Snažil jsem se být na vrcholu stupňů vítězů. To nemusí být nutně nátlak. Jestli to hodlám nadále dělat, chci to dělat nejlíp, jak dovedu a chci být tím nejlepším, nebo se o to alespoň pokusit. Ale rozhodně nedělám tohle všechno pro to, abych byl druhý. Chci vyhrát, vyhrát mistráky, což je také to, za co mě tým platí. Není to sranda, co všechno musím dělat. Není to tak, že bych nebyl vděčný za jiné než první místo, ale tým vás neplatí za to, že jdete závodit tam a tam a dojedete třeba pátí nebo šestí. Chtějí nejlepší výsledek. Pracují s tebou. Jsou trpěliví. Dělají vše, co mohou, ale pak už je to jen v našich rukách. Modlíme se za to, abychom měli skvělou sezónu, bez zranění a všechny tamty věci. Strašně moc se toho vkládá do mistráků. Spousta jde do toho, aby se vyhrály závody, co teprve natož mistráky. Je to spousta závodů. Jste tam pro ně. Zasazuje se o to spoustu lidí.“

Je rozdíl mezi tím, když závodíš s tabulkou s číslem jedna na motorce a nebo bez ní?

„Ne. Myslím si, že jediná věc, kterou bych měl mít na paměti je ta, že jsme pro tuto tabulku s číslem jedna pracovali tvrdě. Nesmíte zapomenou všechny ty roky předtím, když jste se umisťovali druzí nebo třetí v mistráku. Když bych byl na této pozici, cítil bych se tak, že jsem si ji zasloužil. Toto místo si žádá určitou zodpovědnost.“

Cítil by ses jako ‚pojízdný terč’ z pohledu ostatních jezdců, kdybys měl na motorce tuto tabulku s velkým číslem jedna?

„Na jednu stranu ano. Za mě osobně bych se v závodě snažil podat co nejlepší výkon. Protože byste taky chtěli mít na motorce tabulku s číslem jedna, kterou jste si zasloužili. Podívejte se, nejsme tady kvůli tomu, abychom se jen flákali. Jsme tady, abychom odvedli nějakou práci – a to obhájit titul; a další roky jej obhájit znovu a znovu. To opravdu není jednoduchý úkol. Jediný tlak, kterému se vystavuju, je ten, který jsem si na sebe naložil sám. Chci vyhrát další šampionát. Bez ohledu na čísla, minulý rok byl minulý rok. Teď jsme ve zcela nové sérii. Je načase vzít to dobré z minulosti a využít toho v budoucnu.“

Takže říkáš, že jakmile v prvním závodě spadne startovací rošt, nezáleží na tom mít na motorce tabulku s číslem jedna, ale zasloužit se o další červenou tabulku?

„Ano, naprosto. Důležitý je nejlepší výsledek. Ale každý jen blábolí ‚výsledky, výsledky, výsledky‘… vše začíná, když rošt spadne, a pak už jen musíte zdolávat zatáčku za zatáčkou, kolo za kolem, závod za závodem. To byste se ale zhroutili. Nemůžete jít zase moc daleko za své možnosti.“

To je jedna věc, ve které jsi byl vždycky dobrý a to je vyhýbat se hloupostem; vyhýbat se takovým chybám a omylům, které když vidí fanoušek, tak si jen pomyslí ‚Co se to sakra dělá?‘. Takové věci naštěstí moc neděláš.

„Snažíte se eliminovat chyby a soustředit se sami na sebe. Na věci, které děláte. Nepomohlo by mi, kdybych se soustředil na kluky kolem mě a ne na sebe. Potom bych se přestal soustředit a ztrácel bych na výkonu.“

Motorka z tovární edice má na sobě tvoje jméno. Jaký je to pocit, když velká společnost dělá všechny tyto motocykly všude možně na světě, prodává je po celém světě a na spoustě z nich je tvé jméno?

„Budete mi věřit, když řeknu, že z mého pohledu je to něco, o čem jsem už jako malé dítě snil? Jako malý jsem snil o spoustě věcí a vyhrávání závodů bylo jednou z nich, vyhrávání šampionátů bylo další, ale pomáhat svému týmu k tomu, aby se stal výrobcem číslem jedna ve sportu, tomu asi nikdo z nás v Americe nevěřil. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych toho byl součástí. Jsem za to opravdu šťastný a je mi ctí, že to mohu být zrovna já. Když jsem přišel do týmu, hodně jsem věřil Rogeru Decosterovi a Ianu Harrisonovi a vlastně celém týmu a každému v KTM. Vše se rychle obrátilo k lepšímu a museli zvládnout plno věcí v krátkém čase, stejně tak jako je tomu stále i dnes. Měli jsme ohromný úspěch a nyní od této doby uplynuly již čtyři roky. Je šílené, jak ten čas letí. Výsledky na trati jsou úžasné, je skvělé sledovat, jak firma a značka roste. A spousta týmů chce používat právě KTM. To je ohromný úspěch.“

Něco z toho musí být také tvá zásluha.

„Ať už je nebo ne, skvělé, ale já jsem jen rád, že toho všeho můžu být součástí. Chci dělat vše, co je v mých silách. Doufám, že všechno bude pokračovat tak, jak má a značka bude jen růst. Z toho, co jsem slyšel, jsme číslo jedna v off-road segmentu. Je to druhým rokem, co vedeme na trhu. To je vše, co jsem si mohl přát pro značku, za kterou závodím. Všechna ta podpora, kterou mi tým dává a skvělá atmosféra tady, to je prostě něco úžasného.“

Před čtyřmi roky, když jsi přešel ze Suzuki ke KTM, spousta lidí si myslela‚ KTM v Americe ještě ničeho pořádného nedostáhla. Je tohle konec Ryana Dungeyho? Ale na druhou stranu, pokud na ní vyhraje, bude to jím nebo motorkou?‘ Podobné byly diskuze. Ale teď, čtyři roky poté, lidé nad tímto už samozřejmě neuvažují.

„To na začátku dělal každý. Když se proti vám obrátí všechny karty, někdy to není na škodu, protože vás to nakopne k lepším výkonům. Myslím si, že to bylo ‚požehnání v přestrojení‘. Popravdě, byl jsem připravený na novou šanci. Čekal jsem na něco jiného. Díval jsem se na barvu předního blatníku do té doby, než jsem byl připravený. Změna týmu by mi nestačila; muselo to být něco takového a to mě jako jezdce motivovalo. Mnoha lidem jsem to neřekl, ale těšil jsem se na výzvu. Protože jsme nevyhrávali a byli jsme druzí a třetí v šampionátu, bylo to pro mě těžké, ale cítil jsem, že jsem pro to udělal všechno, co jsem mohl, než jsem přešel do KTM.“

Překlad: Lenka Hřivová

Foto: Ryan Dungey – KTM Archive

Exkluzivní interview se Stefanem Evertsem: Sen šampióna

Stefan Everts. Jméno, které mluví samo. Jakožto nejúspěšnější jezdec všech dob, Stefan dosáhl všeho, čeho si jen dokážete představit. Na kontě má neuvěřitelných deset titulů Mistra světa v motokrosu se 101 celkovými Grand Prix vítězstvími. Číslo, které je na světě stále bezkonkurenční a na něhož nedosáhl ani osminásobný mistr světa v motokrosu, Antonio Cairoli.

Již je to skoro deset let od doby, kdy Stefan upustil od kariéry profesionálního závodníka a přeskočil z Yamahy, na které vítězil posledních šest let, do KTM. V KTM se proměnil z jezdce na manažera a byl tak schopný dále růst a učit se novým věcem. Stefan se stal pro KTM šťastnou kartou. Učil se od nejlepších a nyní již moc dobře ví, co to obnáší vyhrát titul z obou perspektiv – jak z pohledu jezdce, tak z pohledu týmového manažera.

Stefanovy vědomosti a vliv v motokrosovém odvětví jsou neocenitelné, takže když se dostala na světlo světa novina, že opustil KTM a převzal vedení Suzuki, spousta z nás jistě pozvedla obočí samým překvapením.

Dokud to je více než žhavé téma, rozhodli jsme se Stefana kontaktovat, abychom pochopili, jak ke svému rozhodnutí došel a čeho hodlá dosáhnout jakožto muž, jenž tahá za otěže nejenom týmu, ale i celé značky Suzuki.

Když jsi ještě závodil, přemýšlel jsi někdy o tom mít svůj vlastní tým?

„Ano. Měl jsem to v hlavě spoustu let, popravdě už od doby, kdy jsem ještě závodil pro Hondu. Začal jsem spolupracovat s Davem Grantem a myšlenka mít tým byla pro mě něco jako další výzva a pracovní příležitost, ale v tu dobu na to bylo moc brzo. Byl jsem ještě příliš mladý a dost zaneprázdněný na to, abych přemýšlel nad tím, co by se stalo s mou kariérou. Na druhou stranu, s Grantem jsme se nepohodli a já začal závodit pro Rinaldi (Yamaha). Rinaldi mi prokázal fantastickou podporu, zažil jsem s nimi šest skvělých let plných úspěchů a popravdě mým původním plánem po ukončení kariéry bylo pokračovat v Yamaze. Bylo to něco, o čem jsme hodně mluvili, ale na poslední chvíli se věci změnily, nevyšly tak, jak měly, a já přešel do KTM. Bylo to překvapení i pro mě samotného, nebyl jsem na to připravený, ale nové výzvy vždy uvítám s otevřenou náručí. Navíc jsem věděl, že chci být dále zapojený v motokrosu a závodech celkově, chtěl jsem pracovat s mladými jezdci. Něco takového bylo v mé mysli pořád, i když jsem neočekával, že se to stane s KTM. U KTM to bylo skvělé období, užil jsem si srandy, zvláště během prvních let, kdy bylo spoustu věcí na práci a všichni v týmu byli nesmírně motivovaní, takže to bylo skvělé. Jsem vděčný za tuto příležitost, kterou mi dali.“

Nyní jsi opustil KTM, aby jsi přebral otěže v Suzuki. Jak jsi k tomu vůbec přišel? Kontaktoval jsi je sám nebo oni oslovili tebe?

„Poslední roky v KTM jsem se tak trochu cítil, jako bych v týmu ztratil svou pozici. Necítil jsem se tam dobře a byl jsem z toho nešťastný. Se Sylvainem (Geboersem) a jeho ženou jsem se přátelil již spoustu let. Předtím jsme o tom nemluvili, ale v KTM jsem se prostě necítil moc dobře, a když jsem pak jedné noci diskutoval nějaké věci s mou ženou Kelly, rozhodli jsme se napsat Sylvainovi zprávu, abychom se sešli a prodiskutovali budoucnost v Suzuki. Byl z toho nadšený a mluvili jsme dlouho. Nakonec jsem šel do KTM prodiskutovat, jestli pro mě mají ještě nějakou práci, chtěl jsem jim dát poslední šanci, ale neměli pro mě nic, tak jsem se rozhodl odejít k Suzuki.“

Sylvain Geboers, dřívější majitel Suzuki, vlastně ze Suzuki udělal značkou, jako dodnes je. Bude stále nějak zapojený do chodu věcí?

„Ano, samozřejmě. Oficiálně Sylvain bude týmovým nejvyšším poradcem. Je pro něj důležité, aby tady stále příští tři roky byl. Popravdě doufám, že to budou více než tři roky. Sylvain byl pro Suzuki hlavním člověkem skoro od úplného začátku a vím, že to bude trvat nějaký čas než si plně zvykneme na novou práci. V posledních měsících se stala spousta věcí a další velká část je teprve v procesu. Bude to trvat ještě nějaký čas, než se vše vyřeší a pro mě také to, než si poslechnu jeho rady k technické stránce týmu, protože to je Sylvainova nejsilnější stránka. Je důležité jej stále mít po ruce, i co se týká budování vztahu s Japonskem a se všemi dalšími ze světa Suzuki. Bude to nějakou dobu trvat, ale Sylvain ve mně věří. Ne pouze Sylvain, ale vlastně všichni lidi z týmu, mechanici a další, kteří jsou také velmi důležití pro celkovou úspěšnost týmu.“

Tvůj otec, bývalý čtyřnásobný mistr světa Harry Everts, byl taktéž součástí KTM. Bude také přecházet k Suzuki?

„Ano, samozřejmě, že bude! Neměl jinou možnost než mě následovat, a taky jsem mu řekl: ‚Teď mě musíš poslouchat‘. Ale teď vážně… můj otec je pro mě velmi důležitou osobou, protože s jezdci pracuje již spoustu roků, vždycky stojí u tratě a je pro mě důležité, že tam je, když já nemůžu. Vím, jak moc je to pro jezdce důležité, aby je někdo pečlivě sledoval a byl jim nablízku.“

Jaké jsou tvé cílem v roce 2016?

„Mým prvním cílem je zvyknout si v novém týmu, vybudovat si nějakou stabilitu, naučit se novým věcem a chápání toho všeho. Musím vidět směr, kterým se potřebujeme vydat, musím se naučit, kde bychom se měli zlepšit. Už mám několik věcí, které bych chtěl změnit v našich plánech, co se týká závodů v zámoří a dalšího, ale rok 2016 bude spíše o učení se a 2017 bude pro mě velkým rokem. Popravdě, většina mých myšlenek spadá už do roku 2017. Chtěl bych dobré a konzistentní výsledky po dobu celé sezóny, to je podle mě něco, co je velmi důležité jak pro každého jezdce, tak pro každého šampióna. Stálost a ucelenost je jedna z nejdůležitějších věcí a myslím si, že je to největší výzva, kterou mám jak s Kevinem, tak s Benem. Nečekám, že vyhrajeme deset GP, i když by to bylo opravdu hezké vyhrát nějaké. Doufám jen, že budeme na stupních vítězů, také s několika vítězstvími a pak na konci sezóny uvidíme, jak na tom jsme. Musíme brát na vědomí, že máme před sebou opravdu dlouhou sezónu, spoustu GP závodů, spoustu cestování, nemluvě o tom do zámoří, to není opravdu nic jednoduchého. Bude to těžké jak pro celý tým, tak pro jezdce, musíme vše dobře naplánovat a mít dobrý rozvrh.“

Kevin Strijbos dřív úzce spolupracoval s belgickou hvězdou Joelem Smetsem, ale teď jsi na řadě ty. Změnil jsi něco na jeho tréninkovém plánu, který měl z minulé sezóny?

„Změnili jsme mu trenéra a také jsme mluvili o tom, co si myslím, že se v jeho tréninkovém programu musí změnit. Kevinovi je teď 30 let, už není nejmladší a potřebuje znovu zapálit, takže jsem mu naplánoval nějaké tréninky na trati a také intervalové tréninky, aby byl zase trochu agresivnější, aby mohl více zaútočit. Chtěl bych také zlepšit jeho sebevědomí a aby si více věřil. Kevin se nám zdál být tak trochu „Jojo“ a proto bych ho chtěl malinko mentálně pozvednout, aby byl více vytrvalý a ukázal nám, co v něm je. To je něco, čeho bych chtěl u něho dosáhnout. Také se více zaměřím na jeho ježdění, abych mu ukázal, že se při trénování během týdne může bavit a přitom si dobře vést o víkendech.“

A poté překvapení Ben Townley, co tě přimělo k tomu vybrat zrovna jeho?

„Ben předvedl neuvěřitelný výkon na Motokrosu národů ve Francii, čím nám sice ukázal něco, ale ne všechno, což bude těžké předvádět po celou sezónu. U něj bude důležité přimět jej uvažovat jinak. Měli jsme hromadu diskuzí na téma, jak na sobě pracoval v předchozích letech a myslím si, že je tam spousta věcí, které může dělat lépe. To jsem mu také řekl, byl ochotný poslouchat a zkusit nové věci. Ben mě sám od sebe kontaktoval už v průběhu sezóny s tím, jestli bych mu nepomohl s jeho ‚comebackem‘. Byl jsem z toho trochu překvapený, ale poctěný. S Benem jsme přátelé už spoustu let, už od doby, kdy jsme spolu závodili a kdy mě ohromil tím, že přišel z Nového Zélandu jako malé dítě, které trénovalo a tvrdě na sobě pracovalo, až z něho byl mistr světa. Tím měl velmi ohromil, ale jak pak už sami víte, potom se mu moc nedařilo a hodně bojoval sám se sebou. Vím, že mu na jeho comebacku hodně záleží a že chce toho ještě hodně dokázat. Věk má na to ještě dobrý, ale hlavní věc bude ta, že se bude muset naučit ovládat svou mysl. Je vítězem ve své hlavě, ale musí se naučit to ovládat, být více taktický ve způsobu, jakým závodí. To jsme mohli vidět ve Francii, kdy závodil s Romainem Febvrem, kdy měl možnost přestat se ovládat, ale naopak předvedl, že jezdil chytře a hlavou a v ten moment mi ukázal, že mě poslouchal a byl ochotný na sobě pracovat.“

Spoustu lidí zajímá, jestli sám pořád jezdíš a nebo jestli jezdíš s jezdci?

„Pořád trochu jezdím. Dělal jsem nějaké testování s motorkou a jezdil jsem celý den kvůli focení s Garym Freemanem, ale počasí je v tuhle dobu opravdu nic moc a přece jen mám rád, když je venku hezky, abych mohl jezdit. Nicméně v listopadu jsme podnikli s klukama takový enduro výlet – já, Kevin, Jeremy a Bas a byla opravdu sranda. Najeli jsme 15 hodin, bylo to něco jako ‚team building‘ na začátek sezóny a nyní můžeme pomalu začít pracovat. Stejně tak Ben, který se teď připravuje na Novém Zélandu a přijede někdy v polovině ledna, má v plánu závodit Hawkestone a Valence.“

Když už jsi zmínil kluky z MX2, měl jsi velmi úspěšný rok s Paulsem Jonassem, budeš jej stále trénovat? A budeš také pracovat s Jeremym Seewerem a Brianem Hsu?

„Bohužel, s Paulsem už pracovat nebudu, ten už má teď svůj vlastní tým, ale zůstaneme v kontaktu na What’s appu. Je to skvělý kluk, měl úžasnou sezónu a bylo fajn sledovat, jak se během tak krátké chvíle dokázal takto vytáhnout. Ale očividně spolu pracovat nadále nemůžeme. S Brianem Hsu je to těžší, protože stále ještě chodí do školy, ale Jeremy teď bydlí v Belgii, takže spolu budeme pracovat co nejvíce.“

Ze Stefanových slov jde znát, že jeho nový projekt je něco, o čem opravdu dlouho snil a měl by zajistit budoucnost jak jeho, tak celé Suzuki. Bohužel však tým po pěti letech opustil Clement Desalle, který přeskočil do Monster Energy Kawasaki, takže tým bude muset vynaložit všechny síly, aby Evertsových cílů dosáhl.

Překlad: Lenka Hřivová

Originální text: MXGP Mag

Fotografie: Suzuki (Gary Freeman)

Shaun Simpson: Stejné podmínky pro všechny

Svým rodičům jsi byl vždy nablízku, ale v nedávném rozhovoru ses zmínil, že tvůj otec trochu poodstoupí stranou a zůstane ve Skotsku, zatímco tvá přítelkyně se za tebou přestěhuje do Belgie. Jaký je to pocit? Určitě to musí být velká změna.

„Myslím si, že je to pro mě jediná cesta. Už bylo načase, je mi 27 a rozhodl jsem se oženit. Mému otci bude 60, takže už přichází jeho čas. V podstatě s podporou od KTM se změnil celý můj program. Myslím si, že můžu dosáhnout stejných nebo i mnohem lepších výsledků a to je jeden z důvodů, proč je načase všechno změnit a začít pořádně žít. Nemůžu pokračovat v dosavadním způsobu života, nakonec musím udělat ten pomyslný krok k manželství a to změní všechno.“

Rok 2016 bude opravdu něco! Tixier, Gajser, Guillod se přesouvají do vyšší třídy a Townley se vrací. Ještě na začátku tohoto roku bychom si ani nepomysleli, že příští sezóna bude tak nadupaná. Navíc Stefan Everts přebírá Suzuki, což je historický moment pro tento sport. Jak se na to všechno díváš?

„Přesně jak říkáš. Těžko si představovat, že příští rok bude lepší než ten minulý, ale vypadá to tak. Díky věkové hranici se přesouvá spousta jezdců. Tito kluci ví, že jejich budoucnost je právě ve třídě MXGP. Když se podíváte na Gajsera, ještě ani nedosáhl věkové hranice a už je mistrem světa. Jestli jeho cílem bylo vyhrát titul mistra světa třídy MX2, je pochopitelné, že jeho dalším cílem bude titul ve třídě MXGP. Proč se nezvednout ze židle, ušetřit čas a nedosáhnout svého cíle dřív, než jste čekali? Těžko říct, jestli věková hranice určuje směr, kterým by se sport měl obracet. Spíš mi přijde, že třída MX2 bude nakonec něco jako EMX a třída MXGP bude jako MotoGP, kde budou jen ti nejlepší z nejlepších.“

Když už o tom mluvíme, jsi zastáncem věkové hranice?

„S tímto pravidlem 100% nesouhlasím. Někteří jezdi prostě patří do MX2 a někteří zase do MXGP. Ale jsou tady jezdci, kteří zůstali doma a nezávodí, protože jsou příliš ‚staří‘ pro MX2. Nemůžeme však popřít fakt, že úroveň třídy MXGP je možná o něco lepší, než bývala. Na jednu stranu je to dobře, na druhou stranu ne. Pořád jsme na konci dne jen jezdci, snažíme se vše komentovat a občas jsou naše názory brány v potaz, ale většinou ne. Proto musíme jít se stádem.“

Kalendář závodů pro rok 2016 vypadá pro fanoušky velmi zajímavě. Máme tam nové místa jako je Malajsie, nový okruh v Thajsku, dva závody v Americe, místa jako Assen a znovu Katar, nějaké staré tratě, ale také moderní závodiště jako Matterley Basin, je to opravdu pěkný mix. Co si o tomto kalendáři myslíš?

„Osobně mi cestování nevadí a podmínky jsou stejné pro všechny jezdce. Ale soucítím s menšími týmy, protože jsem za takové dřív závodil a vím, jak se to podepisuje na jejich rozpočtu. Nemají to jednoduché – létání, hotely, doprava… stojí to strašnou spoustu peněz. Jako jezdec jsem z kalendáře nadšený. Nemám rád, když musím závodit na nových tratích, kde se předtím nejelo, toho se trochu obávám. Někdy to vyjde a někdy ne. Většinou máme skvělé závody a úspěšné cesty. Jakožto závodníci musíme pořádně máknout, protože jen ti největší dříči z nás budou mít úspěch. Myslím si, že je to opravdové Mistrovství světa, ale také jsem toho názoru, že musíme trochu omezit všechno to létání. 19 závodů už se zdá opravdu moc, stačilo by jich 16 s možná 5ti přelety za oceán. Další rok se mluví o asi 7mi nebo 8mi přeletech a to si myslím je už strašně moc. Vím, že se snaží posunovat hranice a ve spoustě směrech je to dobrá věc. Co si však myslím je to, že je důležité ujistit se, aby tratě byly lépe upravovány (Youthstream vydal tento týden tiskové prohlášení, že tratě budou v roce 2016 lépe upraveny). Ve všech těch exotických zemích, kde je opravdu horko, je údržba tratě strašně důležitá kvůli bezpečnosti jezdců.“

Jeffrey Herlings: Nesnadné rozhodování

Dvojnásobný mistr světa třídy MX2, Jeffrey Herlings, je pod takovým tlakem, který si málokdo z jezdců dokáže představit. Stále se neví, kterou třídu tento “létající Holanďan” v příštím roce pojede.  Mnoho nadějí vkládá do třídy MXGP, kde by bojoval s dalšími bývalými a současnými mistry světa jako je Antonio Cairoli, Romain Febvre, Jordi Tixier, Tim Gajser, David Philippaerts a Ben Townley. Z další účasti ve třídě MX2 by Herlingse jistě omluvil nespočet ošklivých zranění, kterými si v posledních dvaceti čtyř měsících prošel. Světový titul nevyhrál dva roky a i přesto, že se zvažovala jeho budoucnost ve třídě MXGP, jeho křehké tělo potřebuje ještě minimálně rok na zotavení předtím, než se přesune do třídy za “velkýma chlapama”. V rozhovoru z minulého týdne se dočtete, co Herlings pociťoval během toho, kdy viděl své rivaly vyhrávat, zatímco bezmocně seděl doma na gauči.

Jeffrey, jak se díváš na svou dosavadní kariéru?

“Doteď jsem si budovat skvělou kariéru, ale jak to tak bývá, každá kariéra má své dole a nahoře. Poslední dva roky jsem měl ohromnou spoustu vítězství, ale je jasné, že žádné mistrovství se neobejde bez zranění. Život jde dál. Doufejme, že na tom budu líp a zraněním se do budoucna budu vyhýbat. Všechno jde zatím skvěle. Doufám, že na motorce budu zpátky do čtyř týdnů, protože se už nemůžu dočkat, jak jsem namotivovaný. Doufám, že se mi dostane dobré zimní přípravy a do nové sezóny vstoupím s pořádným zapálením.“

Rok 2015 byl v sérii MXGP svědkem vzestupu dvou jezdců k vrcholu, prvním z nich byl Romain Febvre a druhý Tim Gajser. Co sis o této sezóně myslel, když jsi ji sledoval z ústraní?

„Měl jsem být tím, kdo zlomí všechny rekordy Stefana Evertse s jeho 10 světovými tituly a 101 vítězstvími v MXGP. Bylo mi pouhých 19 let a už jsem měl na kontě 40 vítězství v MXGP, dva tituly mistra světa a pracoval jsem na třetím, ale pak se vše pokazilo. Všechno se rozbilo na kousíčky. Potom, když vidíte, jak někdo jako je Gajser vyhraje světový pohár, s vědomím, co všechno ve vás je a čeho všeho jste již dosáhli… Když jsem vynechal závod v Německu, měl jsem náskok přibližně 140 bodů a přijít o dva tituly mistra světa s tak velkým náskokem, to bylo opravdu hodně těžké. Je to šílené, jak můžete lehce ztratit dva šampionáty s tak velkým bodovým náskokem. Bolí to, když vidím Febvreho vyhrát, Gajsera vyhrát, zatímco jen sedíte doma na gauči.“

Za všechno tedy můžou zranění?

„Je to sport. Jsi tak dobrý jako tvůj poslední závod a dokud vyhráváš, všechno je dobré, ale když nezávodíš, je to těžké, ale tak to prostě je. Když vyhráváte 27 GP za sebou v roce 2013 a 2014 a vyhráváte celé šampionáty, a nyní jste tam, kde jsem já, je to opravdu depresivní, ale mohlo to být ještě horší a nebo také o dost lepší. Mentálně jsem vyspěl a prostě už chci být zpátky na motorce, dělá mě to šťastným. Zrovna teď ale nemůžu říct, že bych byl šťastným člověkem.“

Příští rok by ses mohl přesunout do třídy MXGP?

„Stále čekám, co mi doktoři řeknou a kdy budu moct začít znovu jezdit. Uvidím, kdy dostanu „zelenou“. Až na to dojde, začnu na své 250, protože jsem nejezdil skoro šest měsíců. Pak budeme testovat s jinou motorkou a potom se uvidí, co budeme dělat dál. Teď to vidím tak padesát na padesát. Mám toho hodně co dokázat ve třídě MXGP, ale také mám něco, co chci dokázat ve třídě MX2. Ve třídě MX2 jsem nedokončil dvě poslední sezóny a chci ukázat, co na té motorce umím. Chci ukázat, že jsem schopný vyhrát ten třetí titul v Mistrovství světa třídy MX2, ale chci také ukázat, že umím porazit kluky ve třídě MXGP. Bude to těžké rozhodnutí, ale ať už se rozhodnu jakkoliv, bude to dobré rozhodnutí.“

MXGP je tam, kde jsou ti nejlepší. Nemám pravdu?

„Přesně tak, je to třída s velkým ‚T‘. Něco jako F1 v motoGP, jsou v ní ti nejlepší z nejlepších. Tixier se přesouvá, Gajser taky, je tam Febvre, Van Horebeek, Cairoli, Desalle, Coldenhoff, všichni tito špičkoví jezdci tam jsou. Ale je tady něco, co musím dokázat sám sobě a mám ještě spoustu let na to závodit v MXGP. Doufám, že moje kariéra bude pokračovat ještě alespoň do mých třiceti let. Když však usednu na motorku, nechci už, aby mě něco bolelo. Chci, aby to bylo bez bolesti.“

Heiko Klepka (Roczenův otec) neskrývá zklamání z týmu RCH

Rok 2015 byl velmi rušný pro Kena Roczena. První přišel jeho odchod z KTM, kde strávil velmi úspěšnou část své kariéry jak v Evropě, tak ve Spojených Státech, a poté přesun do rostoucího týmu RCH Suzuki. Byl to velmi očekávány podpis od doby, kdy Roczen vyrůstal na Suzuki a smlouva od týmu, který vlastnil Carey Hart a Ricky Carmichael, se zdála velmi lukrativní. Po spojení rychle přišlo první vítězství, kdy Roczen dominoval na úvodním podniku seriálu Monster Energy Supercross 2015 a ztvrdil tak své místo favorite pro titul ve třídě 450.

Několik týdnů do sezóny bylo oznámeno, že Roczen ukončil spolupráci s Aldonem Bakerem po zhruba roční společné práci a to kvůli velmi přísnému režimu, kterým musí sportovci pod jeho vedením projít a díky kterému je tento bývalý závodník horských kol tak znám. S Bakerem mimo hru se Roczenům otec, Heiko Klepka, navrátil ke svému synovi. Po tom, co se otec se synem v roce 2013 nepohodli, odešel Klepka zpět do Německa. Jejich vztah znovu oživil začátek Roczenovy sezóny 2014 v seriálu Lucas Oil Pro Motocross Championship.

Ačkoliv se pro Roczena a jeho tým zdálo, že je vše jak má být a na svém místě, nedosáhli vytouženého úspěchu. Roczen utrpěl dva ošklivé pády v Oaklandu a Atlantě, poté byl nucen odstoupit ze supekrosového mistrovství kvůli zranění kotníku. Vrátil se právě včas na start nové sezóny seriálu Lucas Oil Pro Motocross Championship 2015, kde jsme však hned v úvodu mohli vidět, že něco není v pořádku: utrpěl námahovou zlomeninu páteře (zlomeninu z přetížení) a podstoupil operaci v období těsně před závody.

Po Hangtownu Roczen ukázal jak závratnou rychlost, tak neobvyklé problemy. V posledních týdnech jsme si všimli řady změn v jeho tlumičích, což Roczen komentoval tak, že on a jeho tým stále hledají ideální nastavení. Klepka se vrátil do Německa, aby pomohl s náhlou rodinnou krizí (ta je zdokumentovaná v posledním videu Red Bull MX Nation), ale během rozhovoru s německým Cross Magazinem vyslovil mnoho zklamání ohledně týmu RCH. Klepka se vůbec nedržel zpět ve své kritice organizace, která spolupracuje s jeho synem, a jak se věci mají mezi jezdcem a členy týmu a managementu.

O týmu

“Tým RCH Racing není tým, ale banda nahodile vybraných sebepropagujících se lidí. V tomto takzvaném týmu není žádná týmová duše, protože si každý hrabe na svém písečku a zajímá se jen o vlastní zájmy. Všechno je o penězích. Jsou tam lidé, kteří očividně nemají žádnou funkci, ale i tak dostávají zaplaceno. Například je tam Mark Johnson, kterého si přivedl Carmichael ze seriálu Indycar. Tenhle chlap je superarogantní a nemá ani ponětí o tlumičích. To ovlivňuje náladu v týmu a výkon mého kluka. V RCH je to čistě o sponzorech a penězích, Ken je jen ‚hrací míč‘. Něco takového jsem nikdy nezažil za celé roky v GP.“

O managementu

“Jsem si jistý, že by Ken okamžitě tým opustil. Ale to není tak jednoduché, protože je svou činností spjat s týmem. Pokud by nedodržel smlouvu, musel by zaplatit poplatek ve výši 2’000’000$. Také jeho manažer Steve Astephen nemá ani ponětí o tomto sportu. Příkladem tomu je věta, kterou řekl Kenovi na začátku motokrosové sezóny: ‚Tomac nejede v tvé lize, proč jsi ho nechal, aby tě předjel?‘ Když jsem to slyšel, spadla mi brada.

Kolem mého kluka se už rozvinula menší parta lidí se společným zájmem a úspěch ve sportu je jen malá část. Nemá žádnou kontrolu, ani nad motorkou, ani nad týmem. Samozřejmě, že si toho Ken taky všiml. Vlastně, atmosféra byla pryč již po dvou měsících, kdy už se lidé z týmu snažili rozdělit jeho a Kellyho Lumgaira (Roczenova mechanika). Tito lidé nikdy nebyli na workshopu a Kelly byl pro Kena opravdovým důvěrným přítelem. Pro Kellyho to bylo opravdu těžké rozhodnutí jít se Suzuki. Vzdal se nejlepší práce na světě. A nyní jde zpět do KTM – nějaké další otázky?“

O Rickym Carmichaelovi

“Samozřejmě, že Ricky není špatný chlap, ale jako šéf týmu je urážkou pro Kena Roczena. Je tomu těžké uvěřit, ale ukáže se jen několikrát do roka, zamává a začne s nějakými “cool” řečičkami. Chcete ochutnávku?

‘Každý má problém se vzduchovými vidlicemi. Nemůžeme udělat tlumiče až tak dobré, jinak by nefungovaly s vidlicí.‘ Vím, že ani nesleduje Kennyho závody, ale měl by raději vypadnout s tou svou lodí‘. Nicméně, vypadá spokojený s tím, jak vše funguje.“

Lžou Kennymu už od začátku?

Tady to trochu zkrátím: „Dostatečně nepřipravili tlumiče, protože mezi sebou neumí spolupracovat, například na workshopu jen kompletně přestavěli motorku. 19. místo v první jízdě není výsledkem Kennyho zad, ale motorky, na které se nedalo jet (!!!). Dokonce se ještě nezačali připravovat ani na Supercross.“

Roczen hledá řešení sám

“Snažili jsme se to vyřešit interně tím, že jsme se pokusili přivést do týmu německého specialistu na tlumiče, kterému Ken slepě věří. Samozřejmě, že byl odmítnut. Snažili jsme se dostat novou Suzuki ze kladu, ale skončili jsme tak, že jsme si jednu museli koupit sami. Když přišel již zmíněný specialista na tlumiče z Německa, tým jej úplně ignoroval. Ricky věděl, kdo to je a proč tady je, a i přesto se pouze zeptal, jestli tady tráví svou dovolenou. Potom jsme testovali kompletně novou motorku ze skladu a Ken byl o 3 sekundy (jo zatraceně, 3 zas*aný sekundy!!) rychlejší než se svou tovární motorkou. S kompletně novými originálními tlumiči a motorem ze skladu.“

Nyní už to ke konci zkrátíme: „Snažili se kontaktovat každého, Geboers, šéfa japonské Suzuki, ale ti nemohli pomoct, protože RCH není tovární tým. Pouze Suzuki USA nabídli pomoc továrního týmu, ale ta byla RCH odmítnuta. V polovině sezóny chtěli testovat, ale RCH řekli: ‘Ne, my můžeme jen příští týden‘. Měli svého chlápka, ale RCH jich přivedlo 7, kteří ničemu nepomohli. Později jim bylo dovoleno jet s Baggettovými tlumiči, na nichž RCH pracovali po jednom závodě – s výsledkem, že se Kenovi vůbec nelíbily. Poté chtěli vidět smlouvu se Showa, jestli by mohli dostat novou, 10 let starou nebo starou Baggettovu. Ale RCH jim je neukázali. Také řekl, že pokud vzduchové vidlice nebudou fungovat, vrátí se zpět k těch tradičním, které měli, jak všichni víme.“

Co by vyřešilo problémy?

„V půlce sezóny měli vyhodit všechny neschopné lidi a nahradit je našimi lidmi, kterým se dá věřit. Potom bychom měli nezastavitelného Kena Roczena na Suzuki. Ovšem, kvůli aroganci v RCH, nezbývá Kennymu nic jiného než utéct.“

Překlad: Lenka Hřivová

Originální článek: http://motocross.transworld.net/news/heiko-klepka-roczen-dad-vents-rch-to-german-magazine/#BOrRhDASWKcHMyOU.97